Ještě nedávno byl Petr oslavovaný a skvěle placený fotbalista, reprezentant, teď se snaží restartovat kariéru v malém regionálním klubu. Jeho největším soupeřem ovšem už dávno nejsou protihráči, ale jeho vlastní slabosti – v první řadě závislost na výherních automatech. Příběh se odehrává během jediného dne a dává nahlédnout do mysli Petra, fotbalisty s talentem od boha, který ale musí začínat od nuly, protože ho o všechno připravila závislost. Hlavní a vlastně jedinou oporou mu je jeho trenér, který si Petra nastěhuje k sobě domů, stará se mu o peníze a drží ho pod zámkem, aby Petr nemohl hrát. Zatímco na hřišti se Petrovi celkem daří, v okamžicích, kdy nemá, co na práci, přemáhá ho jeho aktuálně největší soupeř – “bažení” – neodbytné, nutkavé představy, jak hraje a vyhrává na automatech.

Protihráč je volně inspirován osudem Milana Pacandy, kdysi skvělého fotbalisty, kterého přemohla závislost na výherních automatech. Pacanda se několikrát pokoušel o restart kariéry v menších klubech, ale i přes prvotní odhodlání ho jeho neřesti vždy doběhly. Ondřej však ve svém filmu nevypráví příběh fotbalisty, ale člověka. Základní východiskem, od nějž se odvíjel nejen scénář, ale i audiovizuální podoba snímku, je potřeba nechat diváka nahlédnout do nitra postavy, do jejích obav a umožnit publiku prožít onen kolotoč neustále se vracejících neodbytných představ nutících člověka znovu a znovu podlehnout objektu závislosti. Z toho důvodu je tedy film vyprávěn subjektivně, z pohledu protagonisty.